Pravděpodobně si všichni pamatujeme ten moment, kdy jsme se připravovali do školy a čekalo nás zkoušení. Představme si, jak sedíme za svým pracovním stolem, před sebou knížky, sešity a poznámky ze školy - tohle všechno se ještě potřebujeme naučit. Zítra přijde ta zkouška. V momentě, kdy jsme hluboce ponoření do učení, nás vyruší maminka s otázkou, cože to děláme. Svěřujeme se, že nás čeká velké zkoušení. Maminka nás se soucitnou tváří povzbuzuje: „Uč se. Když se
Možná si v poslední době, více než kdy předtím, uvědomujeme, že ne všechno se vyvíjí právě tak, jak bychom chtěli. Podívejme se na příklad. „Tak letos to teda uděláme úplně jinak. Silvestra strávíme na horách a pojedeme všichni, celá parta. Bude to skvělé. Pořádně si i zalyžujeme. Rovnou napíšu Ježíškovi o nové lyže. No, hlavně aby to všechno vyšlo. Musím ještě všechny obvolat, zda mají potřebné informace. Snad už někoho nenapadlo přislíbit Silvestra někde jinde.
Představte si situaci. Čekáte na nějaký výsledek. S napětím sledujete tvář člověka naproti vám a najednou slyšíte: Vaše auto už nejde opravit. Vaše zboží už nejde vrátit. Na vámi zakoupené zboží už se záruka nevztahuje. Váš dosažený počet bodů je nedostatečný. Dali jsme přednost jinému kandidátu. Vaše pozice bude od příštího měsíce zrušena. Už máme zavřeno. Váš výkon je nedostatečný. Nechci už se s tebou stýkat. Chci náš vztah ukončit. Asi každý známe ten moment,
Poslední dobou se často setkáváme ve firmách s tím, že řeší téma buď nedodržování, nebo až bezhlavého dodržování procesů. Možná si dokážeme představit nástroje, jak naučit lidi procesy dodržovat, ale dle mého názoru je daleko těžší pracovat s tématem, že lidé používají procesy bezhlavě. Otázkou zůstává, jakou roli procesy ve firmě hrají a k čemu slouží. Znám firmy, pro které jsou procesy životně důležité, například z důvodu bezpečnosti. To je příklad automobilového či leteckého průmyslu.
Už se vám někdy stalo, že jste se dozvěděli, například od někoho z okolí, že někdo, na koho jste spoléhali, komu jste důvěřovali, udělal něco, co se vám ale vůbec nelíbí a s čím jste vůbec nepočítali? Stalo se vám například, že jste se dohodli se svým nadřízeným na zýšení platu a na výplatní pásce jste zvýšení nenašli? Spoléhali jste, že vaše podřízená bude oslovovat na konferenci potenciální zákazníky a další z vašich podřízených vám řekl, že ji sledoval, když po celou dobu konference stála v koutě a s nikým nekomunikovala? Překvapilo
Stává se vám někdy, že v průběu rozhovoru s druhým vzbuzujete reakce, které nemáte v úmyslu? Váš protějšek se z ničeho nic začne obhajovat, útočí nebo prostě přestane komunikovat. A vy přitom přece neříkáte nic, co by je mělo popudit. Nebo snad ano? Existují momenty, které mohou tyto reakce u druhých spustit. Které to jsou? A hlavně, co můžeme změnit a jakou formu vybrat, abychom konfrontačně nezněli? 1) Hodnocení (čehokoliv) aneb neschovávejte se za názor
Magické slovo “výzva” Jak zhodnotit, kdy je pro nás přínosem, a kdy nás může stresovat? “Jindro, mám toho prostě nějak hodně, nezvládám to.” Takto začalo jedno z mých posledních sezení. Velmi mě baví mladí lidé, kteří zastávají významné pozice ve firmách. Obchodní ředitel, který seděl naproti mně, byl jeden z nich. Z mého pohledu to bývají úžasní lidé. Jedna z věcí, která mě na nich mimořádně fascinuje, je jejich síla a chuť jít vstříc novým
Do mé pracovny se jednoho dne vřítil výkonný ředitel a majitel firmy v jedné osobě. Neví co dál, odchází mu lidi, je ohroženo i jeho know how. Přicházely dokonce i myšlenky na úplné zavření firmy. Jak často vídávám lidi s úporným pocitem bezmoci. Ovládat emoce v takovém stavu je téměř nadlidský výkon. Strach, bezradnost, panika, pocit, že s tím nemohu nic udělat. Nejprve ze sebe chrlil jednu větu za větou. Když jsem nereagovala, začal zpomalovat.
Jedním z častých “hostů” mých sezení jsou ředitelé a vedoucí pracovníci firem. Hodně lidí by asi překvapilo, že často řeší podobné problémy jako “obyčejní” lidé, jen s tím rozdílem, že jejich rozhodnutí mohou mít řekněme dalekosáhlejší důsledky. To byl případ jednoho z nich - už když vešel, bylo celkem jasné, že něco není v pořádku. “Jindro ahoj, prosím tě, musím si ještě vyřídit jeden email. Ten člověk mě něskutečně naštval. Musím mu hned odpovědět, hned.“
Ten den jsem očekávala několik klientů, nicméně jeden z nich byl pro mě něčím vyjíměčný. Zastával pozici výrobního ředitele, nacož se mi zdál příliš mladý. Čím častěji jsme se ale potkávali, tím více mě přesvědčoval o tom, že je to člověk osobnostně velmi vyzrálý. Učící se, pokorný, upřímný, silný a s velkým potenciálem. Někdy navrhnul své vlastní téma, jindy jsme pokračovali v plánu osobnostního rozvoje, který jsme si společně stanovili. Když vešel ten den dveřmi,