Jedním z častých “hostů” mých sezení jsou ředitelé a vedoucí pracovníci firem. Hodně lidí by asi překvapilo, že často řeší podobné problémy jako “obyčejní” lidé, jen s tím rozdílem, že jejich rozhodnutí mohou mít řekněme dalekosáhlejší důsledky. To byl případ jednoho z nich – už když vešel, bylo celkem jasné, že něco není v pořádku. “Jindro ahoj, prosím tě, musím si ještě vyřídit jeden email. Ten člověk mě něskutečně naštval. Musím mu hned odpovědět, hned.“
Vyzvala jsem ho, aby se posadil a udělal, co potřebuje. Sledovala jsem, jak nervózně vytahuje svůj laptop z brašny a poté s nesrozumitelným mumláním mlátí do klávesnice. „Jestli to teď odešleš, bude to zřejmě jeden z nejhorších emailů, jaké jsi kdy napsal“, přerušila jsem ho. Zvedl oči a překvapeně se na mě podíval. „Jak to myslíš?“, řekl. „Přijdeš mi rozrušený a cítím z tebe, že se zlobíš. Otázkou je, jestli přenesení tvého hněvu do toho emailu, je přesně to, co chceš“ odpověděla jsem.
Dohodli jsme se, že si příchozí email vytiskneme a každý sám přečteme. Zkusíme si pak odpovědět na tyto otázky:
1. O co se v emailu jedná. Jaké je jeho téma, jádro?
2. Za jakým cílem je email napsán?
3. Co se domníváme, že odesílatel od nás očekává?
Chvíli jsme pracovali samostatně. Poté jsme si naše odpovědi vyměnili a přečetli. Pak se na mě podíval a řekl: „Jindro, jak je možné, že jeden text vnímáme každý úplně jinak? A jak je možné, že mě to rozčílilo a tebe ne?“
Na velmi jednoduchém a velmi častém příkladu jsme otevřeli společně jedno velké téma. Téma našich předsudků, našich příběhů.
Chvíli jsme si povídali o tom, s jakým přesvědčením onen email otevíral a četl. Vybídla jsem ho, aby napsal tři slova, která by charakterizovala odesílatele. Jeho odpověď mě vůbec nepřekvapila: Prudič, konflikta a potížista, s nímž je těžko se domluvit. Jeho slova si tedy interpretoval jako prudivá, konfliktní a s cílem působit potíž. Na základě jeho interpretací vznikaly i emoce. Emoce, jako odpověď na pocit útoku a ohrožení ze strany odesílatele. Rozhodl se bojovat a svůj boj chtěl vložit do svých slov. Toto chování je TAK typické, když se cítíme ohroženi.
Co tedy udělat, abychom se dokázali na celou věc podívat v klidu, bez zbrklých závěrů, přesvědčení a očekávání?
Požádala jsem ho, aby si například představil člověka, jehož má rád, nějakého přítele, a že email, který právě dostal, je od něj. Na základě této představy napsal odpověď. Bez předsudků, bez očekávání, bez přesvědčení, které původně měl.
Na konci našeho sezení email odeslal. Asi nepřekvapí, že ten původní to nebyl.
Pokud citííme silné, negativní emoce je dobré se zastavit, než přistoupíme ke komunikaci s druhými. Zastavit se a popřemýšlet a položit si nejméně tyto otázky. Je to opravdu tak, jak to vidím? O co se opravdu jedná? Jaký cíl má pravděpodobně ten druhý? Co se od nás zřejmě očekává? Co chci pro sebe? Co chci pro toho druhého? Co chci pro náš vztah?