Pravděpodobně si všichni pamatujeme ten moment, kdy jsme se připravovali do školy a čekalo nás zkoušení. Představme si, jak sedíme za svým pracovním stolem, před sebou knížky, sešity a poznámky ze školy – tohle všechno se ještě potřebujeme naučit. Zítra přijde ta zkouška. V momentě, kdy jsme hluboce ponoření do učení, nás vyruší maminka s otázkou, cože to děláme. Svěřujeme se, že nás čeká velké zkoušení. Maminka nás se soucitnou tváří povzbuzuje: „Uč se. Když se budeš učit, určitě dostaneš dobrou známku.“
S úsměvem se noříme do další práce, když v tu chvíli nás vyruší tatínek, rovněž s otázkou, co to děláme. My se opět svěřujeme se svými přípravami do školy, že nás čeká důležitá zkouška. Tatínek se usměje a povzdechne si: „No, myslím si, že se stejně učíš zbytečně. Kdoví, v jaké náladě bude paní učitelka. Jestli totiž ve špatné, nepomůže ti ani to učení.“
A přesně v ten okamžik se můžeme přistihnout, jak koukáme s otevřenou pusou. „Co teď? Tak učit, nebo neučit?” Můžeme vůbec svým učením, snažením, cílevědomostí a úsilím ovlivnit výsledek? Ano nebo ne? Je snad lepší přenechat to osudu?
Pravděpodobně si ani neuvědomíme, že se nám zřejmě v tuto chvíli tvaruje náš životní vzorec chování a naše nové přesvědčení, které si pak neseme ve svém životě.
Vraťme se k našemu příběhu. Maminka věří, že usilovným učením dokáže ovlivnit svou známku. Maminka má pravděpodobně tzv. vnitřní těžiště kontroly.
Co vnitřní těžiště kontroly znamená a o čem je naše maminka přesvědčena?
Mám to pod kontrolou. To, co se mi děje je určeno mými dovednostmi, tvrdou prací a zodpovědností. Výsledek mého úsilí závisí na mém vlastním chování, mých vlastnostech, a proto jsem aktivní a angažovaná. Mám život ve vlastních rukou a věřím tomu. Jsem strůjcem svého štěstí. Do neštěstí se dostávám jen díky chybám, které sama dělám. Jsem přesvědčena, že jsem schopna svůj život řídit sama. Posiluje to mou vyrovnanost a mou mentální, psychickou i fyzickou kondici. Součástí mne je větší sebejistota, menší míra sebelítosti, větší přizpůsobení situaci a snaha o sebezdokonalování. Méně riskuji.
Problémem je, že si většinou kladu náročné cíle a zároveň jsem více ve stresu. Někdy se držím mylné představy, že když se budu hodně snažit, všechno dopadne tak, jak si přeju.
Naopak tatínek věří, že to, co se stane neovlivní. Má pravděpodobně tzv. vnější těžiště kontroly.
O čem je přesvědčen tatínek a co znamená vnější těžiště kontroly?
Za to, co se mi děje, mohou vnější síly. Těmi vnějšími silami mám na mysli štěstí, náhodu, osud či Boha. Nevím vlastně, proč se to děje právě mně. Moje snažení výsledek moc neovlivní, proto jsem spíše pasivní. Nemá to cenu. Moje životní situace se zlepší, když budu mít štěstí nebo někdo jiný něco udělá. Smůla bývá příčinou mnoha nešťastných příhod v mém životě. To, co se má stát, se stane.
Jsem přesvědčen, že nejsem schopen svůj život řídit sám. Svůj život nemám pod kontrolou, protože je zde mnoho vnějších vlivů. Toto mi způsobuje větší nezájem, pasivitu, depresi, sníženou schopnost se vyrovnávat se stresem a demotivací pro seberovzoj.
Těžiště kontroly ovlivňuje několik faktorů:
– zážitky z dětství (jak nám napovídá náš příběh)
– zkušenosti, které získáváme během svého života: Snažili jsme se a přesto to nevyšlo? Jednou, dvakrát, třikrát? Nebo naopak – moc jsme pro to neudělali a přesto to vychází? Právě toto jsou zkušenosti, které ovlivňují naše těžiště kontroly.
Naše těžiště kontroly určí způsob, jakým budeme nahlížet na svět.
Vraťme se k našemu příběhu a představme si, jak bychom pak v dospělém životě reagovali na běžné situace, kdybychom převzali model maminky či naopak tatínka.
Tak a je to tady. Před námi je výběrový pohovor. Jsme připraveni. Splňujeme všechny požadavky na dané pracovní místo. S nedočkavostí očekáváme výsledek. „Bohužel,“ zní z telefonu, „dali jsme přednost jinému kandidátu.“
Pokud jsme převzali vzorec kontroly od tatínka, pravděpodobně nám jako první proběhne hlavou: „Tak asi tam byli lepší kandidáti. No, stejně nevím, jestli by ta práce byla pro mě dobrá. Zřejmě na mě čeká někde něco daleko lepšího.“
Pokud jsme ale převzali vzorec kontroly od maminky, zřejmě nám v tuto chvíli běží hlavou: „Určitě to šlo udělat i jinak. Lepší příprava a více informací o firmě je to, co mohu příště udělat. Pro příště vylepším i svůj životopis a dám větší důraz i na mé ošacení a celkovou vizáž. To určitě změní výsledek dalšího pohovoru.“
Jak si udržet smysl pro kontrolu v rovnováze?
Naučme se pozorovat sami sebe.
- Kdy vynakládám příliš mnoho energie? Kdy je pro mě má snaživost, urputnost a má nezdravá očekávání vysilující, stresující a neumožňuje mi být v psychické pohodě? Třeba je načase si připustit, že tohle neovládnu.
- Kdy se lehce vzdávám a věřím, že s tím nic udělat nemohu? Kdy mi moje smíření a nejspíš i můj laxní přístup způsobují špatnou náladu, depresi a sebelítost? Možná je načase posílit víru sám v sebe a svoje schopnosti, vykročit ze stínu falešného smíru se situací a začít bojovat.
Pozorováním sebe sama jsme schopni poznat, kdy je naše snaha, či na druhé straně smíření, pro nás vyčerpávající. Kdy je načase nechat věc plynout, smířit se, nebo naopak vystoupit ze svého komfortního rámce, chopit se příležitosti, důvěřovat sami sobě a udělat první krok. Rozhodnutí je už jen na nás. Když zaměříme pozornost sami k sobě, jednodušeji pak i rozlišíme to, co ovlivnit můžeme, od toho, co ovlivnit nemůžeme.