„Tak ti povím, že včera jsem měla ten hodnotící pohovor”, obrací se žena na svého kolegu.
„Já ho budu mít až příští týden,” odpovídá kolega.
„No, bylo to online přes počítač,” pokračuje žena.
„Víš co, já ho mám taky naplánovaný online, no jo, když je šéf v karanténě, nejde to ani jinak, že jo,” reaguje kolega.
„No… měli jsme ho déle jak hodinu a nemám z toho dobrý pocit, a … ” snaží se pokračovat žena a skleněné oči jen dokreslují výraz smutku v její tváři.
„No, tak s tím ať šéf nepočítá,” skáče jí do řeči kolega. „Pohovor naplánoval na hodinu, tak tomu budu věnovat maximálně hodinu, více ani minutu. Jo, a když se na tebe dívám, tak přesně teda vím, co mi chceš říct, známe to všichni, no prostě šéf je šéf,” ukončuje rozhovor kolega.
Je vám takový rozhovor povědomý?
Dvě vedle sebe jdoucí koleje, rovnoběžné přímky, které se ne a ne protnout. Existuje mnoho komunikačních zlozvyků a netrpělivost či nevěnování pozornosti patří mezi ně. Je to opravdu tak těžké vybudovat komunikační žebřík, po kterém bychom vystoupali k oboustrannému obohacení a prospěšnosti?
Otázkou nicméně zůstává, proč bývají lidé v rozhovorech netrpěliví a nevěnují nám pozornost?
1. Prvním důvodem je, že lidé jsou v tu chvíli příliš u sebe. Dochází u nich k vnitřní řeči. Porovnávají náš obsah se sebou samými. Se svými zkušenostmi, prožitky, jaké by to bylo, kdyby prožívali něco podobného. Nebo jen přemýšlejí, jaká jejich reakce by byla ta nejlepší, či dokonce pouze to, zda si stihli nakoupit. Těch důvodů může být mnoho, nicméně, jejich pozornost je upnuta na ně samotné. V rozhovoru se pak nudí a jsou netrpěliví.
2. Lidé mohou být rozptylování i okolím. Mohou je rozptylovat zvuky, ostatní lidé anebo se necítí v prostředí bezpečně.
3. Dalším důvodem může být nedostatečný kontakt. V momentě, kdy nejsme dobře na rozhovor soustředěni my, nebudou soustředěni ani ti druzí. Pozor, i náš nedostatečný zrakový kontakt by mohl být příčinou.
4. Důvodem, proč nám druzí při rozhovoru nevěnují dostatečnou pozornost, může být i náš vlastní nesoulad. Pokud nejsou v souladu naše emoce, obsah řeči a řeč těla, náš projev je pak celkově neharmonický. Právě tento nesoulad může to být pro druhého až tak rozptylující, že může mít tendenci náš rozhovor úplně ukončit.
5. Pokud je pro druhého způsob našeho projevu rušivý, bývá to také důvod netrpělivosti v rozhovoru. Mezi nejčastější způsoby takovéto rušivosti patří nesrozumitelnost, monotónnost, teatrálnost v projevu, opakující se slovní vata a podobně.
6. Dále stojí za zmínku samotná osobnost posluchače. Někdy se potkáváme s lidmi, kteří nejsou připraveni k rozhovoru. Čekají na možnost být u slova, rádi se poslouchají, nebo mají zlozvyk neposlouchat. Pak je otázka, zda máme potřebu právě tyto lidi k rozhovorům vyhledávat.
Odpovědi na otázku “Proč bývají lidé v rozhovorech netrpěliví a nevěnují nám pozornost” nám už současně dává odpověď na otázku, co můžeme pro zkvalitnění rozhovoru a vybudování komunikačního žebříčku udělat my sami:
– Udržujme kontakt při komunikaci a pokud to jde, i ten oční.
– Věnujme pozornost tomu, co říkáme.
– Zaměřme se také na náš projev, aby nebyl pro druhého příliš rušivý.
– Věnujme pozornost i tomu, zda jsou naše emoce v souladu s tím co právě říkáme.
– Snažme se tvořit bezpečné prostředí pro sebe i ostatní.
– A v neposlední řadě, vždy máme možnost požádat o více pozornosti. K tomu můžeme použít například tyto věty: „Prosím, potřebovala bych teď od tebe více pozornosti a soustředění. Chtěla bych se s tebou o něco podělit, něco sdílet, s něčím se ti svěřit.”
Budovat komunikační žebřík není jednoduché, nicméně odměna v podobě příjemného rozhovoru, kdy můžeme cítit pozornost a zúčastněnost nejen naši, ale i toho druhého, je sladká.