„Cože? To snad nemyslí vážně,” slyšíme svůj křičící hlas, když čteme e-mail našeho kolegy, který nám právě přistál do naší schránky. „To si dělá srandu. To je ale… Tak to mu jdu hned odepsat. A nenechám na něm nit suchou. Já mu to tak natřu.”
Znáte to?
Možná máte za hlubokého nádechu zaťaté zuby, možná přivíráte oči, stahují se vám svaly v obličeji, možná zatínáte pěsti. Ano, toto a mnoho dalšího s námi dokáží udělat emoce. A v tomto případě bohužel ty méně příjemné. Hněváte se? Cítíte se nasupeně, nabručeně, neklidně, znechuceně či podobně nepříjemně?
A přesně v tuto chvíli, rozrušeni, usedáme ke klávesnici s touhou vykřičet svůj hněv a poslat všechny svoje nepříjemné pocity tam, odkud to celé přišlo, k našemu kolegovi. Píšeme a prsty se rychle pohybují po klávesnici. Předpokládáme, že budeme s každým slovem cítit větší a větší úlevu. Možná ano, možná ne. Pravděpodobně si v tuto chvíli ale nejsme vědomi, že se bude jednat o jeden z nejhorších e-mailů, jaký jsme kdy napsali.
Zkusme si představit, že bychom kolegův e-mail vytiskli a dali někomu jinému přečíst. Už se možná vidíme, jak běžíme k partnerovi a s prosbou: „prosím, přečti si to” mu předáváme výtisk kolegova emailu. V levé ruce colu, v pravé popcorn, usedáme pohodlně do křesla a těšíme se, jak náš partner bude reagovat. Jsme přesvědčení, že jeho reakce bude stejná jako naše. Že jeho reakci budou doprovázet všechny negativní pocity a emoce, které jsme měli i my. „Cože? Neděje se nic? Jak je to možné?”
Na velmi jednoduchém a velmi častém příkladu jsme právě společně otevřeli jedno velké téma. Téma našich předsudků, příběhů a přesvědčení.
Přemýšleli jste někdy o tom, odkud se berou naše emoce? Přicházejí samy? Nezávisle na ničem? Odnikud? Není tomu tak. Zkusme se vrátit do momentu, kdy jsme poprvé četli onen e-mail. CO NÁM BĚŽELO HLAVOU? Jaký příběh jsme si psali? Patrně něco ve smyslu: „Určitě mě chtěl napálit, rozčílit, udělal to schválně, takhle se ke mně chovat, takhle se mnou mluvit! Určitě je to proto, že jsem minule nesouhlasil. No, už babička říkala, jaké potíže jsou s blonďatými lidmi…” a mnoho podobných myšlenek.
Kdybychom myšlenky v tu chvíli zastavili a zeptali se sami sebe, jak tohoto člověka vnímáme, nepochybně nás napadnou slova jako konflikta, prudič, potížista, s nímž se dá velmi těžko domluvit, se slovy, které jsou prudivé, konfliktní, s cílem působit potíže. To je moment, kdy pocítíme emoce. Emoce jako odpověď na pocit útoku a ohrožení ze strany odesílatele.
Rozhodli jsme se bojovat. Se záměrem vyhrát vkládáme naši sílu do slov. Toto chování je TAK typické, když se cítíme ohrožení.
Co tedy udělat, abychom se dokázali na celou věc podívat v klidu, bez zbrklých závěrů, přesvědčení a očekávání?
- Odložme naše zbrklé úsudky, příběhy, konstrukty.
- Nenechme se vyprovokovat k boji a zachovejme klid.
- Buďme zvídaví – nechme si věci, kterým nerozumíme a které si vykládáme jako útočné, vysvětlit.
- Komunikujme, jako bychom komunikovali s milovaným člověkem.
Pokud cítíme silné, negativní emoce je dobré se zastavit, než přistoupíme ke komunikaci s druhými. Je totiž velmi pravděpodobné, že všeho, co bychom následně udělali, bychom za čas velmi litovali. Zastavit se a přemýšlet. Položit si nejméně tyto otázky: „Je to opravdu tak, jak to vidím? O co se doopravdy jedná? Jaký cíl má pravděpodobně ten druhý? Co se od nás zřejmě očekává? Co chci pro sebe? Co chci pro toho druhého? Co chci pro náš vztah?” O tom, jak se na takový rozhovor připravit, nebo jak takový rozhovor vést zase v jiném příspěvku.