Ten den jsem očekávala několik klientů, nicméně jeden z nich byl pro mě něčím vyjíměčný. Zastával pozici výrobního ředitele, nacož se mi zdál příliš mladý. Čím častěji jsme se ale potkávali, tím více mě přesvědčoval o tom, že je to člověk osobnostně velmi vyzrálý. Učící se, pokorný, upřímný, silný a s velkým potenciálem. Někdy navrhnul své vlastní téma, jindy jsme pokračovali v plánu osobnostního rozvoje, který jsme si společně stanovili.
Když vešel ten den dveřmi, viděla jsem smutného muže se svěšenými rameny, jako by nesl na zádech těžký pytel. Usedl do křesla. Cítila jsem, že dnes přinesl Své téma. Nadechl se a řekl: ˷Pokaždé, když chci majiteli firmy povyprávět o tom, co všechno se nám daří, vypadá, že mě vůbec nechce poslouchat. Mám pocit, že ho ani nezajímá, co a jak děláme, kromě otázky – Vedeme si dobře? Optimální odpověď by byla: Ano, vedeme si dobře. V tu chvíli již většinou vidím jen jeho záda.”
Téma jsem začali pomalu rozebírat a postupně nám z něho vznikla dvě samostatná témata. První – Proč je pro mě tolik důležité s majitelem firmy své prožitky sdílet, když to není důležité pro něj? Druhé – Jsem dostatečně pozorný a zajímám se já o lidi ve svém týmu? Začali jsme prvním tématem. Zaměřili jsme se na potřebu hodnoty a významu ve vztahu k druhému. Na potřebu mám tě rád a potřebuji, abys měl rád ty mě. Potřebuji, abych byl pro tebe důležitý, abys mi věnoval pozornost, abych tě zajímal a možná by mě i potěšilo, kdybych byl pochválen. Když jsme se ujistili, že tam ona potřeba skutečně je a že jdeme správnou cestou, zacílili jsme na vztah k sobě samému. Jak silnou máme hodnotu k vlastní osobě a jaký význam přikládáme sobě samým, potažmo, jak moc se vlastně máme rádi. Krásná práce.
Postupně jsem sledovala, jak se ze smutného muže naproti mně stává pozorný a natěšený kluk s batůžkem na zádech, který si právě uvědomuje, že ho čeká dobrodružná výprava do svého nitra. Když jsme končili sezení, seděl naproti mně, vzpřímený, s úsměvem a s pohledem do mých očí. Díval se na mě a řekl: ˷Víš, nejdůležitější pro mě vlastně je, že já sám vím, jak a co dělám. Vždyť já vlastně vůbec nepotřebuji, abych to ukazoval. Už se moc těším na to, až se potkáme s panem majitelem, a já řeknu: Vedeme si velmi dobře! A doporovodím tuto větu vřelým úsměvem.” ˷Jindro, příště bych se chtěl zaměřit na lidi v mém týmu. Je možné, že někdo z nich to má tak, jak jsem to měl já, než jsem tady přišel. Odvádělo to mou pozornost od práce a já potřebuji, aby se mí lidé mohli plně soustředit na svoji práci.”