Už se vám někdy stalo, že jste se dozvěděli, například od někoho z okolí, že někdo, na koho jste spoléhali, komu jste důvěřovali, udělal něco, co se vám ale vůbec nelíbí a s čím jste vůbec nepočítali?
Stalo se vám například, že jste se dohodli se svým nadřízeným na zýšení platu a na výplatní pásce jste zvýšení nenašli? Spoléhali jste, že vaše podřízená bude oslovovat na konferenci potenciální zákazníky a další z vašich podřízených vám řekl, že ji sledoval, když po celou dobu konference stála v koutě a s nikým nekomunikovala? Překvapilo vás, že vám kolegyně sděluje, jak je na vás váš kolega naštvaný, že musí za vás vzít služební cestu a vy máte ještě v živé paměti, jak se na vás usmíval a říkal vám, že pojede rád?
Možná vás to překvapilo, třeba nazlobilo, možná jste se hněvali. Možná, jste cítili strach, odpor, lítost, bezmoc, nenávist, opovržení, či něco podobného. Pravděpodobně jste ztratili důvěru. Tomu, co se vlastně stalo, jak tomu předcházet a co s tím, pokud se to opravdu stalo bych se ráda věnovala v tomto článku.
Téma důvěry je velmi obsáhlé. Můžeme hovořit o důvěře v sebe, o důvěře v druhé, ve společnosti v systém, ve věci. Za sebe vnímám, že všechny tyto oblasti mají jednu společnou červenou nit. Když totiž důvěru máme, je možné, že si ji ani nejsme vědomi. Probíhá, a my ji možná nevěnujeme ani pozornost. Pokud důvěru ztratíme, nastává zlom, který můžeme intenzivně vnímat. Bez důvěry je prakticky nemožné vybudovat kvalitní a pevné vztahy. Otázkou taky zůstává, jakou hodnotu má náš názor, pokud nemáme důvěru.
Někdy důvěru sami dáváme, jindy prostě důvěřovat musíme. To je ten moment, kdy nám na letišti odjíždějí kufry na pásu z dohledu a my prostě musíme důvěřovat, že přepravní společnost, kterou jsme si pro tento let vybrali, je ta nejlepší, a že kufry znova uvidíme v naší cílové destinaci.
Ať chceme nebo ne, dát někomu jinému důvěru znamená, že pořád ještě někde existuje možné riziko nebo nebezpečí. Chování a jednání druhých totiž nikdy není jisté. To, co se snažíme udělat, je co nejvíce tyto rizika snížit.
Na jakých faktorech tedy závisí a co ovlivňuje to, že jsme schopni někomu důvěru dát, či ji začít s někým budovat?
– V první řadě to mohou být jeho podobné hodnoty, přesvědčení či postoje, jaké máme my.
– Jeho zodpovědnost a spolehlivost bude hrát taky velmi silnou roli a to jak z naší zkušenosti, tak ze zkušenosti přenesené, tedy získané od někoho, kdo dotyčného zná a komu už důvěřujeme.
– Transparentnost a autentičnost daného člověka nám bude umožňovat předvídat jeho chování a jednání. Všechny tyto tři faktory nám pomou vytvářet pocit bezpečí a umožňovat a podporovat nás v důvěře v druhého.
– Poslední faktor závisí na nás. Je to Schopnost důvěřovat. To jestli jsme nebo nejsme schopni důvěřovat je tvořeno ze dvou pramenů. Tím prvním pramenem je prostředí, ve kterém jsme vyrůstali a jak toto prostředí vnímalo téma důvěry a z části vytvořilo naše přesvědčení . Tím druhým jsou naše prožitky, zážitky a zkušenosti, které jsme s tématem důvěra získali my sami.
Zkusme si představit příklad, který jsem uváděla na začátku článku. Dozvěděli jsme se, například od někoho z okolí, že někdo, na koho jsme spoléhali, komu jsme důvěřovali, udělal něco, co se nám ale vůbec nelíbí a s čím jsme vůbec nepočítali. Jaká bude naše reakce? To, co pravděpodobně nastane je, že si vytvoříme svůj příběh. Co to je za člověka? Jak to takhle mohl udělat? Na základě tohoto příběhu ucítíme pravděpodobně emoce, které jsem popisovala v úvodu článku. V tuto chvíli je potřeba si uvědomit, že emoce jsou hybatelem našich činů. A právě v tuto chvíli se chystáme, motivování našimi negativními emocemi, k prvnímu Kroku něco učinit. Máme mnoho možností. Můžeme vzít zbraně do rukou a jít si na dotyčného došlápnout, nebo rovnou s jiným kolegou probereme to, že ten člověk je opravdu divný, špatný, a že bychom toto od něj nikdy nečekali. Nebo prostě celou tu hořkost a zradu spolkneme a neuděláme vůbec nic. NEBO. Nebo můžeme udělat něco úplně jiného.
Například už předtím, kdy důvěru budujeme můžeme udělat dohodu o důvěře. Jak taková dohoda může vypadat? Například. Nechci a nemám v úmyslu tě jakkoli poškodit, ublížit ti, či tě zranit. Pokud by nastala situace, že by ses domníval, že jsem něco takového udělal, prosím, než cokoliv uděláš, přijď nejdříve za mnou a promluv si o tom se mnou.
Když už ale máme na stole jasné důkazy, že naše důvěra byla zklamaná, můžeme získat více informací a to informací od člověka, kterého se to opravdu týká. Pokud bychom se vrátili k našim příběhům z úvodu a šli bychom se na ně podívat více zblízka, tedy promluvit si s dotyčnými, je pravděpodobné, že bychom získali více informací, které by nám pak mohly být velmi výrazně nápomocné v dalších krocích. Je můj nadřízený ten špatný, který mi slíbil zvýšení a nedodržel slovo, nebo problém nastal například v účtárně? Je moje podřízená opravdu tak neschopná a nedokáže oslovit lidi, nebo se jednalo o pár minut odpočinku, ve kterých ji zastihl zrovna její kolega? Je můj kolega podrazák, když na mě se tváří, že je vše v pořádku a jinde si stěžuje, nebo mi prostě nedokáže jenom říct pravdu do očí? Je to celé o tom, že tito lidé záměrně škodí? Nebo třeba v danou chvíli nemohou, neumí, nebo je příčina úplně někde jinde? Za sebe vnímám jako velmi důležité tento krok nepřeskpočit. Vnímám ho dokonce tak důležitý, že jsem kvůli němu tento článek napsala.
Tomu co dělat, když to opravdu nastane, jak se rozhodovat, zda budeme důvěru budovat znova a jaké konkrétní kroky dělat, bych chtěla věnovat samostatný článek.