Stává se vám někdy, že v průběu rozhovoru s druhým vzbuzujete reakce, které nemáte v úmyslu? Váš protějšek se z ničeho nic začne obhajovat, útočí nebo prostě přestane komunikovat. A vy přitom přece neříkáte nic, co by je mělo popudit. Nebo snad ano?
Existují momenty, které mohou tyto reakce u druhých spustit. Které to jsou? A hlavně, co můžeme změnit a jakou formu vybrat, abychom konfrontačně nezněli?
1) Hodnocení (čehokoliv) aneb neschovávejte se za názor „všech”
Znáte ten pocit, když vyjdete s kamarádem z kina a vám běží hlavou, že to byl konečně film, který stál za to a v tom se velmi zblízka ozve: „To byla ale kravina, žejo?” Obecně mám pocit, že máme tendence a chuť se vyjadřovat a vznášet hodnocení k mnoha věcem, i když nás o ně nikdo nežádal. Na tom bych ani neshledávala žádnou špatnost. To, s čím si ale můžeme zadělat na problém, je forma, jakou to sdělujeme. Pokud použijeme obecnou formu – to byla ale kravina, může to protistrana vnímat konfrontačně. Jestliže ale použijeme formu JÁ, tedy – mně se to jevilo jako kravina, sdělujeme názor pouze za nás samotné a umožnujeme druhému mít názor zcela odlišný, aniž by musel například vytáhnout proti nám do boje.
Používání přídavných jmen či přívlastků vůči druhým bývá také potíž a to jak v negativní, tak ty v pozitivní formě. Na první pohled se může zdát, že přídavná jména, která jsou pozitivní nemohou znít konfrontačně, ale opak je pravdou. Když například řekneme ženě, že je atraktivní nebo krásná, můžeme mít pocit, že tím nejde nic zkazit. Až poté, kdy nás vezme kabelkou přes hlavu a u toho křičí, že ji právě dnes ráno opustil manžel, uvědomíme si, že jsme něco řekli špatně. Co když to ale opravdu tak vidíme a chceme to sdělit? Forma JÁ – tedy vidím vás krásnou/ přijdete mi atraktivní bývá méně konfrontační, říkáme tím: tak vás vidím já, tady a teď. Nezaručuje nám, že kabelkou nedostaneme, ale pravděpodobnost, že se tak stane, můžeme tímto trochu snížit.
2) Tvrzení (i za ostatní)
Tvrzení je další komunikační pohroma. Ten moment, kdy končí porada a ozve se: „Všechno jsme si řekli, pochopili a práci rozdělili, tak přeji hodně sil.” Hlavou vám pravděpodobě projede dlouhé ne. Vůbec jsem neřekl, co jsem chtěl, ničemu nerozumím a vůbec už nevnímám to, že je práce rozdělena. To přece není pravda, běží nám pravděpobně hlavou. Potíž je v tom, že se nás nikdo nezeptal, jak to vidíme my. Neověřil. Když se protistrany zeptáme, zda to vidí taky tak, umožníme jí se svobodně k našemu pohledu vyjádřit. „Za mně, všechno máme řečeno, pochopeno a práci rozdělenu. Vidíte to stejně?”
3) Máme patent na jediné normální a správné
Asi nejrozšířenější v konfrontační komunikaci vnímám otázky, které začínají slovem PROČ a míří přímo k nám. A proč? Zkuste si vybavit, kdy naposledy jste slyšeli otázku, která začíná slovem proč. Možná nemusíte ani moc pátrat. Proč máš na sobě modrou košili? (Přece je normální mít zelenou). Proč jsi to šéfovi neodevzdal, když už to máš hotové? (Normální je to přece odevzdat okamžitě). Je velmi pravděpodobé, že součásně s otázkami začínajícími slovem proč, můžeme tomu druhému předávat i pocit, že to, co právě dělá nebo jak se chová, není normální, což je zcela jistě pocit, který všichni milujeme. Proto můžeme někdy v tom lepším případě slyšet jednoduchou odpověď – prostě pro slepičí kvoč. Jak to ale udělat, když nás to opravdu tolik zajímá? Forma JÁ nám může být i tentokrát užitečná. „To koukám! I když máš hotovo, ještě jsi to šéfovi neodevzdal, zajímavý!”
4) Všichni, nikdo, vždycky – ultimátní komunikační jedy
Určitě znáte někoho, kdo svá slova rád zesiluje a potvrzuje silnými pomůckami s nádechem absolutna. Vždy, všichni, nikdy, pokaždé nikdo, nic apod. „Ty nikdy nic pořádného neuděláš.” „Ty musíš mít vždycky poslední slovo.” Jen my víme, že alespoň jednou jsme něco pořádného udělali a alespoň jednou jsme poslední slovo neměli. A nemusí to být jen výčitky, které jsou konfrontační samy o sobě. Úplně stačí, když si je někdo jistý tím, že „si přece vždycky dáváš do čaje cukr”, tak proč by to dnes mělo být jinak? Třeba proto, že si ho tam dáváte docela často, ale rozhodně ne vždy.
V neposlední řadě můžeme konfrontačně působit i tím, jak se projevujeme neverbálně, což je však téma na další kapitolu a stojí za to si o něm povědět více samostatně.
Na závěr: Pro klidnou, harmonickou, láskyplnou a plodnou komunikaci můžeme udělat mnoho. Jedna z těch věcí může být právě to, že se v ní postavíme sami za sebe a své pohledy, poznatky, pocity a stanoviska budeme prezentovat jako opravdu naše.